Komunisté, kteří byli u moci 41 let, i během své diktatury povolili volby. Nicméně to nebylo hlasování v pravém slova smyslu, protože lidé si nemohli svobodně vybrat z více kandidátek. Mohli volit pouze jednotnou kandidátku, kde většinu křesel obsadila KSČ.
V roce 1948 se měly konat druhé poválečné volby. Původně komunisté počítali s tím, že se jich stejně jako o dva roky dříve zúčastní i ostatní strany. Klement Gottwald měl představu, že komunisté jsou schopni získat většinu národa, jenže v prvních měsících roku 1948 už své přesvědčení ztrácel. KSČ měla připravené i jiné, mimoparlamentní varianty, jak získat absolutní moc. Únorové události pak rozhodly o tom, že komunisté se k moci dostali státním převratem. Otázka nyní zněla, jaká role bude přisouzena proponovaným volbám 1948.
Komunisté, opojeni svým únorovým vítězstvím bez většího odporu a v situaci, kdy zlikvidovali ostatní strany jako politickou sílu, chtěli v květnových volbách stvrdit svou mocenskou nadvládu. Usilovali o zisk až 75% všech hlasů ještě za situace, kdy se počítalo s účastí více kandidátek, tedy i nekomunistických. Jenže zakrátko po únoru 1948 se začalo ozývat mnoho vrcholných komunistických funkcionářů, kteří poukazovali na skutečnost, že připuštění voleb s více kandidátkami by mohlo vést k „oživení“ zdecimovaných demokratických stran a jejich následnému organizovanému odporu proti nové moci.
Příště pouze jednotná kandidátka
Zvláštní slovo v dalším rozhodování pak měly odbory, v jejichž čele stál Antonín Zápotocký. Právě ony navrhly konání voleb pouze s jednotnou kandidátkou a navenek to vysvětlovaly tříštěním jednoty národa a rozdmýcháním politického boje v situaci, kdy moc ve státě přešla do rukou KSČ. V dubnu 1948 se tak předsednictvo ÚV KSČ rozhodlo akceptovat tento požadavek a květnové volby se konaly jen s jednotnou kandidátkou, kde měla 70% všech křesel zajištěných KSČ. Volič mohl vhodit tzv. bílý lístek, kdy nesouhlasil s kandidátkou, ale to mohlo v důsledku přinést lidem vážné problémy například v zaměstnání.
Z ideologických pozic pak komunisté tvrdili, že na Západě sice probíhají volby s více kandidátkami, ale ve skutečnosti nejsou svobodné, protože o jejich výsledku stejně rozhoduje velký kapitál a finanční magnáti, kteří stojí za stranami. A stejně má veškerou moc nadále buržoazie a ne „pracující lid“ a výsledky voleb tak pouze odrážejí „třídní poměr sil“ mimo parlament. Podle komunistů pak volby za socialistické diktatury byly mnohem svobodnější než na Západě.
Podle komunistických ideologů rozhodovalo v každém státě to, zda mají lidé možnost se aktivně podílet na spravování věcí veřejných a reálně ovlivňovat politické dění. A to lze i v podmínkách existence jednotné kandidátky, jak tvrdili. Jenže zde nastal rozpor, protože takovou možnost lidé ve skutečnosti neměli, neboť volili stále a jen většinově komunistické zástupce na jednotné kandidátce. Na ostatní strany, které hrály v systému stafáž, zbyly více méně pouze „drobky“.
Byla to jednotná kandidátka, která byla použita i v dalších volbách až do konce komunistické diktatury. Naposledy ve volbách v roce 1986. Stejným způsobem tak probíhaly volby nejen v Československu, ale v ostatních zemích východního bloku včetně Sovětského svazu. Právě tam za éry Michaila Gorbačova a perestrojky se konaly v březnu 1989 volby do Sjezdu lidových poslanců, kdy měl volič poprvé možnost si vybrat z více kandidátů.
Jednomandátové obvody
V roce 1954 byly zavedeny v Československu podle sovětského vzoru jednomandátové obvody. V praxi to znamenalo to, že v každém obvodu byl voličům předložen pouze jeden kandidát Národní fronty. Volič měl možnost kandidáta vyškrtnout, což byla ale na druhou stranu spíše formální alternativa a v praxi se tak stejně nedělo, protože panovaly reálné obavy z osobního postihu konkrétního člověka. V dalších letech sice došlo k dílčím úpravám, ale hlavní princip, tedy jeden mandát=jeden kandidát, respektive jednotná kandidátka, zůstal, a to až do roku 1989, kdy se komunistický režim během několika dnů zhroutil.
Ani v roce 1968 se neuvažovalo o tom, že by reformní komunisté tento osvědčený princip změnili, protože to šlo za jejich mentální horizonty. Nicméně reformní proces měl obrovskou podporu veřejnosti a právě s KSČ si lidé spojovali příznivé změny, kdy byla například v červnu 1968 zrušena cenzura jako „nepřípustná“.
Volby jako zaběhnutý rituál
Komunisté si tedy nenechali nikdy za své vlády změřit skutečnou podporu lidí, protože se obávali, že by mohli ztratit mocenský monopol. Volby s jednotnou kandidátkou sloužily komunistům toliko jako umělé stvrzení s jejich politikou. Volby sice nebyly povinné jako za doby první republiky, nicméně neúčast lidí u nich a nevhození volebního lístku pro jednotnou kandidátku mohly vést k vážným důsledkům, zejména v zaměstnání. Pro občany se stejně jednalo jen o pravidelný vynucený rituál, který přijímali spíše trpně a rozhodně ne ve většině případů s nadšením.
Nicméně je třeba říct, že lidé nechodili k volbám proto, že by skutečně chtěli stvrzovat politiku KSČ, ale právě proto, aby neměli problémy v zaměstnání či zájmových organizacích. K tomu je třeba dodat, že ani komunisté neměli žádné iluze o tom, že by měli mezi lidmi tak velkou podporu, zvláště v období normalizace či „gulášového socialismu“. Představa komunistů byla taková, že zajistí lidem relativně solidní životní úroveň, ale ti jim v žádném případě nebudou hovořit do jejich politiky ani se nestanou protirežimní opozicí a budou rituálně chodit k volbám, aby deklarovali alespoň navenek svůj souhlas s jejich politikou.
Až v červnu se po 44 letech konaly svobodné volby s více kandidátkami. V nich jasně triumfovalo Občanské fórum, ale ani komunisté se v nich neztratili, když je volil necelý milion občanů.
Zdroj: Jiří Pernes: Velké dějiny zemí Koruny české XVII. (1948-1956)
Autor/Licence fotografie: V Československu se za vlády KSČ konaly vždy volby s jednotnou kandidátkou, Bundesarchiv, Bild 183-R90009 / CC-BY-SA 3.0